Divadlo, fotbal a druhý výlet do Londýna
Theatre, football and second trip to London
Published: 31.07.2022 | Written: 20.06.2019 | Category: Travel | Original Language: Czech | Author: Aiedail
Zveřejněno: 31.07.2022 | Napsáno: 20.06.2019 | Kategorie: Cestování | Původní jazyk: Čeština | Autor: Aiedail
Den první - 19,5 km
Je třičtvrtě na čtyři ráno a právě mi začal zvonit druhý budík. Teď už opravdu, ale opravdu musím vstát a po třech hodinách spánku se mi opravdu, ale opravdu nechce. Do toho všeho si ještě na poslední chvíli uvědomím, že můj standardní spoj na letiště takhle nechutně brzo nejezdí, a že musím na vzdálenější zastávku. Ráno se tak mění v lehký poklus na autobus.
Díky tomu si až v autobuse uvědomím, že jsem si určitě nezabalila zámeček na skříňku, a že si ho budu muset sehnat na cestě. Po dojezdu na letiště, kde očividně dopravní podnik nehodlá dát lidem, co to na letišti neznají, nic zadarmo a hlásí na zastávce s terminálem 2 špatný název terminálu, mi taky dojde, že jsem si chtěla vzít na sebe nějaké slušné kalhoty, protože mám namířeno do divadla, a ráno jsem automaticky oblékla kraťasy. Ale sedím v poslední řadě, takže se nějak nenápadně propašuju.
U bezpečnostní kontroly pán přede mnou špekuluje, že takhle ten foťák vyndat stačí a fakt, že chce detektorem kovů projít s elektronikou na krku, ho očividně nijak netrápí. Na druhou stranu tou kontrolou prošla i miniaturní verze Kapitána Ameriky v plné polní včetně štínu. I když na čtyřletého kluka v kostýmu by asi byli bezpečáci hodnější, než na dědu, co si nepřečte cedulku.
Přeštrachávám na poslední chvíli před odletem batoh a vypadává na mě zámeček. Kromě toho, že jsem si ho zapomněla zabalit, jsem si ho totiž očividně po návratu z Polska zapomněla i vybalit. Jinak je tohle asi poprvé, co jsem viděla, že někoho nutili strčit batoh do rámu pro ověření rozměrů. Za naprosto vtipnou věc považuju fakt, že to zároveň byl nejmenší kufr na kolečkách, co jsem kdy potkala.
Po tom co se mi povedlo vymotat se Stanstedu, pokochat se z vlaku přírodou, makající hrdličkou, co se snažila chvilku držet tempo s vlakem a hromadou ovcí se pomalu blížím k centru Londýna, když mi dojde, že tři roky zpátky jsem tu nebyla s naší appkou, a tudíž nemám staženou mapu. Je to boj o nervy, ale díky výluce a tomu, že vlak musel chvíli počkat se mi mapu v poslední minutě cesty povede dostáhnout. Jediné co mi chybí je mapa metra a samozřejmě, že ve stanici žádná k rozebrání není, ani v další stanici, a pro jistotu ani v další. Metro je navíc ještě více rozkopané než posledně, takže zatímco minule se mě výluky netýkaly, teď si je můžu užít skoro všechny.
Na úvod jdu splašit něco k jídlu, díky čemuž se mě na ulici ptá náhodný kolemjdoucí na cestu, s pomocí mapy u stojánku na kola mu ukazuju, že co hledá je kousek dál na stejné ulici, a ukazuju směr. Pán děkuje a rychle odchází. Opačným směrem. Vlastně mi nedal ani šanci zareagovat a upozornit ho.
Je stále ještě brzo a dělám po finanční stránce naprosto otřesné rozhodnutí a jdu se pokochat výhledem, který nabízí The Shard. 32 liber za jízdu rychlovýtahem, výhled okna a možnost jít na záchod v 68. patře s výhledem na půlku Londýna. No nekupte to. 😀 Týpek u vchodu se ptal jestli jsem z Německa a po upřesnění z mé strany, vyprávěl, jak v Čechách žil pět měsíců, akorát, že teda umí česky jenom ahoj a dobrý den. Taky teda musim říct, že jestli můj přízvuk zní německy, tak je možná na čase s tím něco dělat. 😀 V obchodě se suvenýry se pak kochám malým kovovým a naprosto předraženým modýlkem a jediné co mi brání v tom si ho odnést je vědomí, že letištní kontrolou by kovový jehlan s ostrou špičkou asi neprošel.
Hned dole navíc chlácholím svojí peněženku výstavou zdarma na téma temné hmoty a ještě jsou mi na cestě do ruky vraženy dvě sušenky v nějaké random promo akci, takže mám rovnou i svačinu na pozdějš.
Postupně se přes centrum přesouvám směrem k hostelu, protože už se konečně můžu nahlásit a hodit si tam batoh. Tentokrát k Holland Parku jedu metrem, takže najít vchod není problém, ale stejně jako tři roky zpátky, se mi hned na první odbočce povedlo zahnout blbě (a jsem si poměrně jistá, že úplně stejně blbě).
Vymotávám se z parku k hostelu, kde se kochám naprosto parádním exteriérem budovy než vejdu dovnitř a prakticky dostanu pěstí interiérem, který by potřeboval tak o 300 % míň fialové. Všechno bylo fialové, stěny, postele, povlečení, závěsy. VŠECHNO.
Je odpoledne a dívám se do výlohy Forbidden Planet. Zároveň nastal čas na další finančně naprosto otřesné rozhodnutí a proto vcházím dovnitř a dávám si limit, že smím platit jen hotově - přece jenom to musím narvat do batohu a projít kontrolou na letišti, že jo. Netuším co bylo koupeno klučinovi co byl přede mnou ve frontě, ale jeho nadšení pravděpodobně pohlo vesmírem minimálně v centru Londýna.
S plným batohem odcházím k divadlu, protože jsem se před odjezdem rozhodla, že když už jsem jedu na fotbal, tak můžu jet i za kulturou a jdu na Lvího Krále. Sedím v té nejposlednější možné řadě, kde začínám chápat smysl dalekohledů v divadlech, a která by možná mohla mít varování, že ty sedačky nejsou pro lidi trpící závraťmi (já jsem v cajku, ale umím si představit spoustu lidí co by s tímhle místem měli problém).
Zároveň jsem si nemusela dělat žádné starosti ohledně kraťasů, protože celá část mého hlediště to pojala víc jako návštěvu cirkusu na pilinách a s popcornem než jako návštěvu divadla, naopak jsem skončila v kolonce těch více slušně oblečených lidí co dorazili.
Návrat v noci do hostelu je poměrně veselá záležitost, nejenom že je zavřený park, ve které budova stojí a mě tak čeká kilometrová cesta zadní uličkou mezi plotem parku a ploty domů (a stavenišť), ale pro jistotu je zamčená i zahrada, kterou musím projít, abych se dostala dovnitř do mé budovy. Po odstání té nejdelší fronty na recepci, co jsem tam za celou tu dobu viděla, mě týpek naviguje o patro níž, kde se dá projít do zahrady vnitřkem.
Den druhý - 18,3 km
Jdu se ráno projít, než budu muset na zamířit na zápas a po návratu zpátky k baráku zamávám u dveří kartičkou a... nic. Tak to zkusím znova, dokud mě někdo nepustí dovnitř, abych zjistila, že ta kartička nefunguje ani uvnitř. No dobře no, tak si jdu vystát další frontu, tentokrát na novou kartičku.
Když je metro zavřené, a pěšky už se mi jít nechce, zjišťuju nejlepší spojení busem na stadion a vyrážím na zastávku. Zastávka je pochopitelně dočasně zrušená. Jdu na další zastávku v naději, že tahle třeba zrušená není a tam nastupuju do autobusu směrem ke Stamford Bridge. Postupně v buse přibývá lidí v dresech nároďáku a Chelsea.
Úspěšně se proplátám davem a utrácím svojí poslední hotovost za šálu k zápasu. Taky zároveň doufám, že vzhledem k tomu, že zítra odjíždím, nenastane nějaká šílená situace, kde tu hotovost budu potřebovat.
Zbývá asi hodina do výkopu, stadion se plní a moderátor žertuje, že by bylo super kdyby zápas zahájil Tom Hanks. Dotyčný o zhruba o třicet minut později vchází na hřiště odpískat výkop.
Před námi je síť, podle toho, jakým stylem to zatím kopou bude potřeba. I když jedna skupinka měla smůlu, že jim síť nepomohla...dvakrát...ta samá skupinka. Blíží se výkop a přichází technici a sundavají síť. Což je ve finále dobře, protože předpokládám, že většina mých fotek by jinak byla zaostřená na síť.
Zápas byl super, ač mám pocit, že vzhledem k množství lidí v anglických dresech jsem seděla minimálně ve špatné části tribuny. (Jak mám vědět, že se něco takového řeší i na charitativních zápasech 😀 ). Jediná škoda je, že se letos vykašlali na pozápasové kolečko kolem stadionu. Jedinou výjimkou byl James McAvoy, který si ten stadion oběhl (pronásledovaný ochrankou 😀 ), i když mu čerstvě šili ret. Takže mám aspoň nějakou fotku s někým.
Den třetí - 7,4 km
Je poměrně brzo ráno a zahazuji svůj původní plán, že se půjdu podívat na dinosaury a místo toho pomalu vyrážím směrem na letiště. Beru to pomalu a lehce oklikou, ne nutně proto, že si chci v klidu vychutnat Londýn před návratem, spíš proto, že jsem se zatím nezvládla pořádně vyspat a můj průměr spánku za noc je někde kolem pěti hodin.
Po extra dlouhém čekání na všechno od vlaku po letadlo se mi konečně podaří dorazit do bytu v naději, že se konečně vyspím, protože musím druhý den do práce a už nemám dovolenou. A právě proto se kus od mého bytu koná velké policejní cvičení, které zahrnuje několik hodin po okolí poletující vrtulník, střelbu a instrukce pro figuranty předávané megafonen. Kolem čtvrté ráno v pondělí už zvažuju, že prostě sednu na autobus na okraj města a půjdu spát někam na lavičku.
Jenom aby bylo jasno... být to kdykoliv jindy tak budu minimálně zjišťovat jak se toho zúčastnit páč to mohla být sranda, ale moje spánková deprivace byla ve fázi kdy už páchala škody na mém mozku a já si fakt chtěla odpočinout.
Day one - 19,5 km
It's 3:45 AM and my second alarm clock is ringing. I really need to get up now, but after 3 hours of sleep I just really don't want to. As I am slowly dragging myself out of the bed, I realize that the bus to the airport does not operate this early and I have to go to a different bus stop that is further away. Thanks to this, my morning is enriched by a light jog to get onto the bus on time.
Thanks to the morning chaos I managed to realize while on the bus that I have definitely not packed my little travel lock and that I am going to have obtain new one at some point. After getting to the airport, the public transport decided to complicate the lives of everybody who has never been here and announced an incorrect terminal on the bus stop for terminal 2. I also realized that I am wearing shorts instead of some reasonable looking pants that I intended to dress in, since I am going to go to a theatre. Thankfully, I am in the last row so hopefully nobody will notice.
Gentleman standing in the line for security check in front of me is trying to convince his travel companion that having the camera out of the bag "this way" is good enough and the tiny detail that he is obviously planning to go with the electronic device through the metal detector does not seem to be strange in any way. On the other hand, a tiny version of Captain America in full gear (including the shield) passed through the detector without an issue, although the security is probably more benevolent with kids in a superhero costume than grandpa who did not bother to read a sign.
I am trying to reorganize my backpack after the security check before the plane gets here and lock and key fall out of it. So not only have I forgotten to pack the lock, I have apparently also forgotten to unpack that when I arrived from Poland. Good. I also got to witness the attendants actually checking somebody's bag sizes in the metal rack, which was utterly hilarious because that bag that they chose to check was the tiniest luggage on wheels that I have ever seen.
After I finally managed to get out of Stansted, I enjoyed the view from the train window which included a dove that was trying really hard to keep up with the train and tons of sheep, I am nearing the center of London. And then I realized that when I was here three years ago, I wasn't using the Mapy.cz app and therefore I do not have an offline map of London downloaded. What follows is a nerve wracking fight with the internet on board but thanks to some delays I managed to finish the download at the last possible minute. So the only thing I am missing now is the map of the metro and as expected, there isn't a single copy to take with me in the underground station. Or the next one. Or the next. The underground is of course even more under construction than it was last time and while three years ago it practically did not affect me now I can enjoy almost all active closures.
I went to hunt down something to eat which led to a random guy asking me for directions that I somehow managed to give him by showing him on a map that is on the bicycle stand that that the place he is looking for is just down the street and I point to the said direction. He thanks me and promptly leaves. In the opposite direction. He left so fast that I didn't even had a chance to react and warn him.
It's still quite early so I decided to make a horrible financial decision and went to enjoy the view from The Shard. 32 pounds for a ride in a really fast elevator, view from a window and an option to go to a toilet on the 68th floor with a view of half of London. Who wouldn't pay for that 😀 Guy at the door asked me if I am from Germany (and I should probably really do something with my accent if I sound German 😀 ) and after quick explanation from my side, he started telling how he lived in Czech republic for five months but that only things he remembers in Czech are ahoj and dobrý den. Then I spent a few minutes in a souvenir shop looking at a small metal (and totally overpriced) model of the building and the only thing that is stopping me from getting that is the fact that the sharp metal pyramid shape would probably not make it past airport security.
Right after leaving I went to calm my wallet down a bit with a free exhibition about dark matter and thanks to some random promo event I also suddenly had a couple of free biscuits in my hands so I guess that solves food for later.
I make my way towards the hostel, because I can finally check in and leave my stuff there. This time I am going to Holland Park by underground so finding an entrance is not an issue, however just as three years ago, I have successfully managed to make a wrong first turn when I got inside (and I am also quite certain that it was the exact same wrong turn as the one I made 3 years ago).
I managed to find my way out of the park to the hostel, where I am taking a moment to drink in the beautiful exterior of the building before I walk in and I am practically hit by the interior that requires about 300% less purple color. Everything was purple, the walls, the beds, the bedsheets, the curtains. EVERYTHING.
It's afternoon and I am standing in front of the Forbidden Planet. It's time for my next terrible financial decision, so I walked inside with a personal limit that I can only pay with cash - because that would limit my spending options and I need the limits to ensure that whatever I leave with will fit into my backpack and also get through the checks at the airport. I have no idea what the kid in the line in front of me got from the store, but his joy probably affected the universe itself around central London (at very least).
With a full backpack I head towards the theatre, because I have made a decision that since I am going to London to see a football match, I can also see some culture and therefore I am going to see the Lion King. I am In the furthest possible seat from the stage where I am starting to understand concept of binoculars in theatre and that should probably have some warning that it might be good for people afraid of heights (I am fine with that, but I know few people who would have issues with this seat.)
I also did not need to worry about the shorts because the entire section I was in looked more like they went to a classic circus and had popcorn ready than as a visit to a standard theatre. In fact somehow me and my shorts were among the better dressed people in there.
My late return to the hostel was a really funny experience. Not only is the park where the building is closed, which led to me walking about a kilometer through some back alley between park fence and fences of houses (and construction sites), but the garden that I need to walk through to get to the building entrance is also locked. So after waiting in the longest line that I have seen in the hostel reception I got an instruction that there is a passage one floor down.
Day two - 18,3 km
I am going for a morning walk and when I got back and waved my card at the door... nothing happened. So I tried again and again until somebody let me in, only to find out that the card doesn't work inside as well. Which led to my joining another queue at the reception, this time for a new card.
Since the underground is closed and I don't want to walk all the way to the stadium I managed to find the best bus connection available and headed for the bus stop. Bus stop that is temporarily canceled, because of course it is. So I am going to the next stop with hopes that maybe this one works and it's not the entire bus line or something. Thankfully, this stop is completely fine so I get on a bus that brings me to Stamford Bridge and that gets progressively more packed with people in national team and Chelsea jerseys.
I managed to find my way through a massive crowd and spend my last cash for a match scarf. Which brings me to hoping that since I am leaving tomorrow the universe won't have time to throw something in my direction where I would really really need the cash.
There is about an hour left before kick off, the stadium is slowly getting full and the presenter is making jokes about how cool it would be for Tom Hanks to start the match. Thirty minutes later, Hanks pops up on the pitch to blow the whistle for the kick off.
There is a big net in front of us and considering the aim that we can all see it might be needed, although there was one group that got unlucky and the netting did not help them... twice... yes, the same group. The kick off is just about to happen so the technicians show up and take the netting down, which is great in the end because the majority of my photos would be probably focused on the netting.
The match was great, although I do have a feeling that given the number of people in english jerseys I have been at very least in the wrong section of the stand. (How was I supposed to know, that the English take this seriously even on a charity football matches 😀). The only shame was that they didn't make the rounds around the stadium after the match. With the exception of James McAvoy who made a run for it (with security chasing closely behind him 😀), even though he had a freshly stitched lip. So at least I have one photo with someone.
Day three - 7,4 km
Even though it's quite early I decided to just give up on my plan to go see the dinosaurs and just head towards the airport. I am taking it slowly and with some detours, not necessarily because I want to enjoy the last few minutes in London before I leave, it's mostly because I haven't managed to get any proper rest here, and my average time asleep per night is around 5 hours.
After waiting on everything from the train to the plane I finally managed to get into my flat in the hope that I am finally going to get some sleep, because I need to go to work tomorrow and don't have any remaining vacation to sleep it off. And that is why there was a huge police exercise happening just a short distance from me that consisted of hours of a chopper flying around, gunshots, instructions for the figurants shouted through a megaphone. At about 4 AM (monday) I am seriously considering if I should just get on a bus, go to the edge of the city and just sleep on a bench.
Don't take me wrong any other day, I would probably be trying to find info on how to be one of the figurants since that might be fun. But I was at the stage of sleep deprivation that is already causing brain damage and I just wanted to rest.