O putování ze stanice Roztoky-Žalov do Prahy
Journey from the Roztoky-Žalov station to Prague
Published: 14.10.2018 | Written: 29.07.2017 | Category: Travel | Original Language: Czech
V pátek večer jsem nad mapou dumala, kam pojedu na výlet. Což o to, těch míst by bylo, ale vycházely mi výlety o 30 - 50 kilometrech (ano, co se plánování výprav týče, jsem megaloman). Každopádně povedlo se mi to zúžit a řekla jsem si, že vstanu v pět a vyrazím směr Beroun (a poté se uvidí jestli stihnu jenom první část nebo obě). To bylo v jednu ráno.
V 8:40 jsem znechuceně vypnula budík s tím, že je venku fakt hezky a přece nebudu srab a nepřehodím to na neděli. A že naopak, když vstávám pozdě, půjdu jinam a ten Beroun zvládnu v neděli.
Tímto se dostáváme k mé geniální myšlence, že to vezmu vlakem do stanice Roztoky - Žalov, a odtamtud půjdu ne zrovna přímou cestou zpátky do Prahy. Původní plánování bylo 18 kilometrů, což jsem si řekla, že bude skvělá výzva na mojí pravou nohu, která se rozhodla, že mi bude komplikovat život lehce se propadající klenbou. A taky skvělej trénink na pochod po opevnění na podzim (kde bych ráda tu 30 km dlouhou trasu) a plánovaný trek přes Bulharsko (kde musím sehnat někoho, kdo by to šel se mnou......a ehm...neměl problém s tím, že možná uvidí medvěda.....zblízka).
Vylézám z vlaku v krásném čase deseti hodin a pěti minut (dobře.. přiznávám, čas je to s ohledem na původní plán naprosto otřesný) a jako správně organizovaný člověk scházím z cesty hned v prvním bodě. Protože prostě můžu. A ten kopec byl blízko.
A tak se vypravuju na svojí první odbočku a vrcholek Řivnáče, přes hradiště dávné civilizace. Teda, ne že by tam po těch téměř pěti tisících letech bylo něco z té civilizace vidět, ale výhled na údolí Vltavy za to stál sám o sobě. Po několika minutách kochání se a zvažování, jak moc k okraji chci lézt pro fotku, se sbírám a sestupuji z kopce směrem k druhému v podstatě neexistujícímu místu, kterým bylo Přemyslovské hradiště Levý hradec (na jehož místě má někdo zahradu s poměrně solidním plotem. Ale je tam hezký kostelík s hezkým hřbitovem a z lehce pochybné stezky zpoza hřbitovní zdi je pěkný výhled na další část Vltavy (respektive, technicky tu samou, jenom o dva kilometry vejš po proudu).
Abych si vynahradila svojí první odbočku vyrážím svižným krokem směrem na Roztoky, tak svižným, že hned na první křižovatce zapomínám odbočit, což mi pro jistotu dojde až po dalším půl kilometru. I tak se zvládnu dostat zpátky na trasu a přes pěkné náměstí se dostanu až k zámku v Roztokách. Kde se krátce projdu parčíkem, pokochám se jezírkem, ze kterého koukali ruce a ve kterém plavala malá užovka. A vyrážím směrem k mlýnům, skalám a údolí.
První mlýn vypadal značně fotogenicky...až do chvíle, než jsem byla omezena postavením slunce na jednu jedinou stranu, jejíž dominantu tvořila nadměrně velká klimatizace. Nevadí, pokračuju příjemným údolíčkem podél potoka s příjemně chladnou vodou, která byla ideální pro opláchnutí a osvěžení. Naprosto ideální až do momentu, kdy jsem si o dva kilometry dál přečetla ceduli, že je potok klasifikován jako znečištěný až silně znečištěný letištěm a ústím odpadních vod. Yay?
Procházka Tichým údolím byla příjemná, protože znamenala, že jsem přes poledne ve stínu stromů, jenom mé představy o idilickém údolíčku jako oáze klidu se rozplynuly v momentě, kdy jsem zjistila, že nad údolím vede letecký koridor k letišti. To jméno by si zasloužilo být doplněno o uvozovky. A pak je tu ten potok, který byl pár kilometrů proti proudu opravdu cítit.
Docházím k několika opuštěným domům, kde mi fotku opět kazí světlo a fakt, že blíž bych se bez rizika klíštěte dostala jenom s plamenometem. A tak hrdině pokračuju dál až ke Spálenému mlýnu. Trochu by mě zajímalo, po kolikátém požáru tomu tak začali oficiálně říkat. To už chytrá tabule nezmiňovala. Mimojiné nezmiňovala ani to, že to průčelí, ke kterému se mi povedlo prolézt bylo na soukromém pozemku. Vzhledem k mému štěstí mě fascinuje, že se vedle mě neobjevil rotvajler.
Pokračuju směrem k rybníku a druhé úmyslné odbočce z cesty, Alšově vyhlídce. Když říkám, že pokračuji, myslím tím, že tu odbočku 2x přejdu, protože klub českých turistů to občas pojímá stylem honby za pokladem. Cestou nahoru se kochám kytičkami (což jde snadno, když v některých momentech téměř lezete po čtyřech) a zvažuju, jak vtipný by to bylo, na té úzké stezce někoho potkat v protisměru. Smích mě přešel přesně o 36 vteřin později, kdy se za zatáčkou ozvaly hlasy sestupující skupinky.
Výhled by byl naprosto skvělý pro focení. Nebýt toho postavení slunce. Zase. Slézám zpět k rybníčku, kochám se kachničkami a odmítám se dotknout vody. Pro jistotu. Po krátkém odpočinku se raduji, že mě čeká cesta dalším hezkým údolíčkem mezi stržemi. Respektive, to bych si nesměla tu trasu pamatovat blbě, protože následovala cesta po hřebeni přes Kozí hřbety. Výhled stojí za to, dokonce i to světlo je v pořádku. Akorát jsem došla k hrozivému zjištění, že jsem ve dvou třetinách trasy. Jo a taky mi právě došla voda.
S vědomím, že zázraky se dějí a v Horoměřicích, kam se vydávám za menhirem a zavřeným zámkem musí být obchod. A ten obchod musí být levný, protože mám sebou 15 korun a tak velký zázrak, že by na vesnici (no dobře městečku) brali karty, neočekávám.
Přicházím oklikou přes pole. Dobrá věc je, že tam rostli špendlíky. Špatná věc je, že jsem zvolila špatnou polní cestu. Tak jsem seděla na okraji pole a zarputile jsem se snažila v mapě přijít na to, u jakého pole vlastně sedím, aniž bych klesla tak hluboko, že bych musela použít GPS.
Po tom co jsem použila GPS jsem se vydala zpět kolem špendlíků a nabrala si zásoby pro horší časy. Zásoby došli dvacet metrů před menhirem. A v momentě, kdy jsem viděla postarší babičku hrabat trávu zvažovala jsem hodnotu výměnného obchodu, kdy bych za naplnění petky shrabala celou zahradu. Učinila jsem rozhodnutí, že nejdřív zkusím najít obchod.
Našla jsem pouť. Se zmrzlinou mimo můj rozpočet. A o chvíli později jsem se dočkala svého zázraku. Jmenovitě vietnamské prodejny. Skončila jsem na lavičce před místním obecním úřadem a se zámkem na dohled a novou zásobou vody, jsem zvažovala změnu bojového plánu, který mě vedl po rušnější silnici a rozhodla jsem se to vzít po turistické trase přes pole, k tentokrát už opravdu údolíčku mezi skalami a pak směr Praha k finální zastávce.
Fakt, že údolíčko bylo přístupné jen z jedné strany, a ta moje to nebyla, mě vlastně vůbec nepřekvapil. A už vůbec ne to, že jsem na cestě narazila na Zázračnou studánku. Prý pomáhá na oči, ale nejsem si tím úplně jistá, protože ty čísla na ukazatelích s počtem zbývajících kilometrů se snižovala až podezřele pomalu. To, že mé koleno cestou do kopce začalo vydávat zvláštní zvuk, s tím nemá absolutně nic společného.
Čeká mě poslední bod cesty, a proto, že jsem se odvážně nepodívala do mapy, jsem pokračovala po turistické trase. Tam, kde mě mé plánování vedlo lesní silničkou, mě turistická trasa vedla kilometr z kopce cestou, co se dá klasifikovat jako "vymleté koryto potoka". S každým sestoupeným metrem mě navíc děsilo vědomí, že poslední zastávka je na kopci.
Po úspěšném výstupu na poslední kopec mě pobavila nalezená podrážka boty některého předchozího cestovatele, to, že moje podrážka na pravé botě vypadala, že se přidá, byl možná ještě vtipnější. Slibovaný výlet o délce 18 kilometrů a zhruba pěti a půl hodiny byl u konce. To, že měl ve finále kilometrů 34 a hodin zabral 12 je jen drobný detail. A aspoň vím, že těch 30 kiláků na tom pochodu bude v cajku.
V neděli ráno jsem pochopila, že Beroun se bude konat jindy. Protože mé lýtko se rozhodlo, že mě nenávidí.
One Friday evening I have been looking at a map, trying to figure out where to go on a trip. And don't get me wrong, I have a long list of options, the issue was that I have been getting trip distances between thirty to fifty kilometers (as I am apparently unable to plan anything reasonably long). I did manage to limit it a bit at some point so I decided to get up at 5am and head up for Beroun (and then I will see if I will only manage the first part of the trip or both). That was around 1am on the day of the trip.
At 8:40 am I turned off my alarm clock and finally managed to drag myself out of bed with an idea that I can move the Beroun trip to Sunday and since it's nice weather outside I can just go somewhere else.
Which led to my genius idea that I am going to ride a train to Roztoky - Žalov station and from there I will walk back to Prague. The original plan for this was about 18 kilometers, which I decided is the perfect challenge for my right leg that decided to complicate my life and developed slightly fallen arch, and that it will also be great training for planned march along the fortifications from the first republic that would be happening during autumn (and where I would love to pick the 30km long route) and my long planned journey across Bulgaria (where I still need to find somebody to walk that with me, who will not have issues with the fact that we might run into a bear).
I got out of the train at an excellent time of 10:05 am (yeah ok, considering that I was planning a trip starting at 5am, it is actually a terrible time) and as a perfectly organized person I changed my plan immediately upon arrival. Because I can. And the hill was really close.
So I am headed for my first diversion and the summit of Řivnáč, making my way through place that was once upon a time a settlement of old civilization. Not that there is anything to see after almost five thousand years, but the view of the valley with Vltava slowly flowing through was really pretty. After few moments of enjoying the views and some consideration how close to the edge to I want to get for a picture, I head out back to my second stop, that is also practically non existent, that was once upon a time another fortified settlement called Levý hradec (where there is now a garden hidden behind quite solid wall). But there is a nice little church with a nice little graveyard and with a sketchy path along the graveyard that has another nice view of the river (well... technically the same view as before just from two kilometers up the stream).
To compensate for my first diversion I decided to pick up my pace on my way to Roztoky, which I might have overdone since I managed to miss a turn on the first crossroads which is something that I have noticed after five hundred meters. So I turned, made my way to Roztoky all the way to the castle, where I spent some time in a park, mostly staring at a little pond with hands raising out of it, and that had a little snake swimming about. And then I am off to mills, rocks and valleys.
The first mill was quite photogenic... at least until the moment where I was limited to a single angle due to the position of the sun. Angle which was dominated by a massive air conditioning unit. Ok, nevermind, I am on my way through a lovely little valley with a nice cold stream that was ideal to get myself to cool down a bit. Ideal until the moment I stumbled over a sign two kilometers away that classified the stream as heavily polluted thanks to airport and canalization. Yay?
The walk through the Tiché údolí (Silent valley) was really nice because it meant that I could hide under the shade of the trees during noon. Except maybe my idea of the valley as an oasis of peace got destroyed the moment I realized that there is a flight corridor heading for the airport right above it, which meant that "silent" is the last word that I would use to describe this place. As a bonus, by this point the stream slowed down and you could actually smell how bad the water was.
I found myself next to some abandoned buildings where I can't once again find a good angle due to the sun's location and the only way to avoid ticks while trying to get the picture would be by bringing a flamethrower. So I tactically retreated and headed for Spálený mlýn (burnt mill). I wonder how many fires it took for it to be called like that officially, sadly this information was missing from the sign about the history. Another thing it failed to mention is that the side that has the name on it is on a private yard. Which is something I managed to notice after I stumbled out of the bushes, took a picture and realized that there is a fence. And I am on the wrong side of the fence. Given my luck I am honestly surprised that a random rottweiler did not materialize next to me in that exact instance.
My journey continues towards a pond and my second intentional detour on this trip - Alšova vyhlídka. And when I say "continues" I mean I missed the turn. Twice. I am blaming this on czech tourist club (that makes the signs on the paths), because they occasionally mark things as if it was a treasure hunt. On the way up I am enjoying the look of the flowers covering the hill, which was really easy given that the slope was steep enough that you had to almost crawl in some places and I am internally joking about how funny it would be to meet somebody on this tiny path who would be going the opposite direction. The jokes on me though, because exactly 36 seconds later I started hearing voices of a descending group.
The view there was absolutely perfect for taking pictures. If it weren't for the sun placement. Again. I am climbing back down to the pond, where I am enjoying the view of the ducks and refusing to touch the water. Just in case. After a short break and quick map consultation I am really happy that I can continue through the shaded valley. Except, I might have not remembered the map correctly and I also might have taken a wrong turn which resulted in me scaling the top of the ridge. Don't get me wrong, the views were nice, the sun position was finally good, except I realized that I am only in two thirds of my planned journey. Oh and my water ran out.
With the knowledge that miracles can happen and that in Horoměřice, which is next on my checklist because of a menhir and inaccessible castle, there just has to be a shop. A shop that needs to be cheap because I have 15 crowns on me and while I am hoping for a miracle, I do not expect it to be big enough for the shop to accept cards.
I am taking a detour across the field. Good thing is that there was a mirabelle plum tree so I got something to snack on. Bad thing is that I might have at some point taken the wrong path across the field. So I am sitting at the edge of a field, trying to find out where exactly am I and which exact field is this supposed to be while simultaneously refusing to turn on GPS, because that is completely unnecessary.
So after I turned on the GPS, I went back to the plum to pick up more supplies for later. Later in this case means that I ran out of the plums about 20 meters before I got to the menhir. I also noticed a random granny raking the leaves and spent some time wondering if she would accept an exchange of raking her garden for water, but then I decided to try the shop first.
I found a carnival. With an ice cream way over my budget and then, there was my miracle. Vietnamese-run shop. Exactly what I needed. So I ended up on a bench in front of the municipal office, with the castle in sight and a fresh supply of water I spent some time deciding how to change my route plans because it would lead me to much busier road than I expected and made the much more reasonable decision to choose the tourist route across the fields that would lead me to a little valley and then towards Prague for my final stop.
The fact that the little valley was accessible from only one side and it was not the side I had arrived from did not surprise me in the slightest. Nor the Miracle spring (actual name) that I passed five minutes later. Apparently the water is supposed to be great for eyes, but I am not so sure about it given how suspiciously slowly were the numbers on the mileage signs declining. The little detail that my knee started to make a weird noise while I was walking up the hill had absolutely nothing to do with it.
The last stop is coming closer and because I have bravely not bothered to check the map again I continued on the tourist path, so where my plan should follow tiny road in a forest, the tourist path lead about kilometer down the hill on a path that can be best described as "massively eroded creek bed". It was also terrifying for me to realize more and more with each descended meter that my last stop is UP on a hill.
After the successful climb back up on the last hill, I had to laugh at the abandoned sole of a shoe of some previous traveler. Fact that the sole of my right shoe looked like it's going to join it was probably even funnier. Promised trip of 18 kilometers and approximately five and a half hours was finally over. That it in the end had 34 kilometers and 12 hours is just slight detail. At least now I know that the 30 kilometers for the march across military forts is going to be just fine.
On Sunday morning I realized that my trip to Beroun needs to be postponed, because my calf decided that it hates me.