Of squelching boots and Karlovy Vary
O čvachtavých botách a Karlových Varech
Published: 14.10.2018 | Written: 26.08.2017 | Category: Travel | Original Language: Czech
Publikováno: 14.10.2018 | Napsáno: 26.08.2017 | Category: Travel | Original Language: Czech
Je sobota 3:40 a budík mě tahá po necelých čtyřech hodinách z postele. Po vypnutí budíku a znechuceném pohledu na déšť venku se vracím zpátky do peřin. Po deseti minutách mě ven tahá hryzající svědomí - protože jsem řekla, že pojedu na výlet a moje svědomí si usmyslelo, že na něj prostě pojedu a basta.
Dvou a půl hodinovou cestu vlakem mnou zmítá únava, nadšení a zděšení. Poslední dvě se střídají podle hustoty mlhy venku. Ale říkám si, že to bude dobrý, že se to po rozednění zvedne.
Nezvedlo. Jedinou mojí útěchou je, že aspoň fotky dostanu lehce strašidelnější nádech, ale vzhledem k tomu, že značná část cesty je po rozhlednách, to nemůže být horší.
Půl hodiny na to se přese mě přehnala silná dvacetiminutová bouřka a ujistila mě, že to může být horší. V průběhu dvaceti minut v dešti, který zvládnul protéct skrz relativně nepromokavou bundu a vše pod tím, zvažuji, jestli mě při variantě EVAKUACE pustí do vlaku nebo jestli mám začít hledat jestli se dá dostat do chátrajícího zámku (respektive u opuštěných budov to není ani tak jestli, ale spíš "kudy" a kdo další tam bude). A tak zatímco stojím u "zámeckého rybníka" a zvažuju své možnosti, bouřka se pomalu otáčí jiným směrem a déšť polevuje (zdůrazňuju slovo polevuje, pršet přestalo kolem oběda).
Využívám blízkosti rybníka a balancujíc na jeho okraji smývám bláto a štěrk z nohou. A mimo to zvažuju, jaká je pravděpodobnost, že do něj sletím. Až po úspěšném odchodu mi došlo, že vzhledem ke stavu mých bot (které nejsou suché ještě teď) a zbytku oblečení, jsem do té vody mohla klidně vlézt.
Pokračuji dál po cestě, která se změnila v sérii sem tam propojených louží. Balancujíc na drnovém ostrůvku obětavě našlapuji do jedné z louží s vědomím, že jinak to nejde a ty boty jsou stejně tak mokré, že nějaká malá loužička přece nebude problém. Ta podezřele černá voda se mě přece ani nestihne dotknout. Po svém heroickém kroku do vody, která se zavřela zhruba deset čísel nad kotníkem, jsem dospěla k názoru, že je mi úplně jedno co se stane dál. Názoru, který jsem o minutu později musela přehodnotit. To, že jsem za zvuku hromu probíhala vodou pod kabely vedoucích od vedle cesty stojící rozvodny elektřiny, s tím nemá vůbec nic společného.
Když se konečně přiblížím zpátky k civilizaci, začnu vyhlížet kostelní věž. To je totiž naprosto skvělý orientační bod, je to vysoký a příležitostně to dělá kravál. Problém nastává v okamžiku, kdy stojíte na křižovatce a na obzoru ty věže vidíte tři. A pak buď štracháte mapu, a nebo žijete nebezpečně a tipnete si. Překvapivě jsem si tipla správně a po krátké mezi zastávce u opuštěného kostela se úspěšně vypotácím zpátky na cestu. Ale těsně před došlapem zaregistruju pohyb po levé straně a zarazím se uprostřed kroku. V prakticky idenické pozici v mezikroku před vstupem na cestu na mě kouká slepice.
Po pěti pěti kilometrech z nich převážná část byla do kopce, přicházím k plánované zastávce u rozhledny a kaple. K mému nadšení je nahoře nejen mlha, ale celý areál je navíc obehnán několika vrstvami pásky "zákaz vstupu". Což o to, ty pásky by nezastavili vůbec nic, ale těch 6+ kamer a oblečení na šňůře, co si tam sušil správce (nebo squatter, těžko říct), už jsou lehce účinnější, a tak prolézám křovím a balancujíc na svahu se snažím proti světlu pořídit aspoň pár fotek.
Pokračuji v cestě přes rozvaliny sv. Linharta, oboru plnou daňků a jelenů (vzhledem k mému štěstí mě překvapuje, že byli vidět), oboru plnou divokých prasat (vzhledem k mému štěstí mě nepřekvapuje, že ani jedno nebylo vidět) a dál a dál po vyhlídkách na Karlovy Vary, až k rozhledně jménem Diana. S úsměvem se dívám na zástup turistů čekajících na výtah a s myšlenkou, že přece nejsem zbabělec, vyrážím na 150 schodový výšlap. Po zhruba 100 schodech mi levé koleno naznačilo, že jsem měla být srab a měla jsem se svézt. A svou nespokojenost mi nepřestalo naznačovat do teď.
Vyrážím dál a přes další vyhlídky sestupuju na ruské předměstí....pardon, do Varů. Sedám si na lavičku na kolonádě a vydýchávajíc celý den na nohou, uvažuju nad tím, na jaký level vágusovství bych klesla, kdybych si na té kolonádě hned vedle zahradní restaurace plné turistů začala sušit ponožky.
S vědomím, že v tak zoufalé situaci nejsem vyrážím na poslední obchůzku kolem Varů a vyrážím na nádraží. V 17:15 vcházím do haly a dívám se po tabuli s odjezdy, kde září informace - rychlík směr Ústí, odjezd 17:15. Sakra. S 31 km v nohách sprintuji přes rozestavěné nádraží směrem k nástupišti. Ani bolavé levé koleno, ani pravá noha s lehce se propadající klenbou si s vědomím, že další vlak jede až za dvě hodiny, netroufají odporovat. Ale za to mi to obě kolena vrátí ráno, kdy jsem deset minut zvažovala, jak sakra slezu z té palandy.
Minule jsem plánovala 18 km a vyklubalo se z nich 34, proto jsem tentokrát plánovala rovnou 32 a finální číslo bylo o kilometr menší. To, že jsem zvládla jen dvě třetiny trasy (jednak mě bolelo koleno a taky spoje nejsou ideální a kdybych pokračovala, tak spim na lavičce) je zanedbatelné.
It's Sunday 3:40 AM and my alarm clock is dragging me from bed after less than four hours of sleep. After turning the alarm off and one disgusted look at the rain outside my window I am going back to bed. Ten minutes later I got back up, because I said I am going to go on a trip and my conscience decided that I have no other choice than to go on that trip.
I spent two and a half hours on the train fighting exhaustion, excitement and dismay. Last two are taking turns based on the thickness of the fog behind the window. But I am quite confident that it's going to be just fine, because the fog will certainly lift after sunrise.
It did not. My only consolation is that at least the pictures will have a slightly creepier vibe, but considering that a significant portion of my trip involves lookout towers, it can't get worse.
Half an hour later, a strong storm swept over me and assured me that yes, it can definitely get worse. After twenty minutes in the rain that managed to get through usually rain resistant jacket and everything underneath it, I am actually wondering if I would be allowed on a train in this condition should I choose to evacuate or if I should look if there is a way into the abandoned castle that is standing next to me (technically speaking, with abandoned building it's not really that much about "if there is a way in", it's more like "where exactly is the way in and who else is going to be inside"). So while I am standing next to the castle's pond and pondering my options the storm finally heads elsewhere and the rain eases up a bit (just a bit, it stopped raining around lunch time).
I am taking advantage of the closeness of the pond to try to wash out mud and gravel from my feet while balancing on its uneven edge. While also considering how big is the possibility that I am going to slip and fall in. Only after I left did I realize that considering that both my clothes and my shoes were completely soaked through (the shoes were still wet when I arrived home) I could have just jumped in.
I continue on a path that is now more of a series of interconnected puddles than an actual path. While balancing on a tiny turf island, I decided to step into one of the puddles with knowledge that there is no reasonable way around it and given the state of my shoes, one tiny puddle is not going to be a problem. And that suspiciously black water won't even have a chance to touch me. After my heroic step into water which closed about ten centimeters above my ankle, I came to the conclusion that I don't even care about what happens next anymore. Conclusion that I had to reevaluate about a minute later. Fact that I might have been running through water under the cables that lead to the electricity substation to the sound of thunder has absolutely nothing to do with that.
When I am nearing civilization again, I am starting to look for a church tower. See church towers are absolutely perfect landmarks. They are tall and occasionally make loud noises. The problems however start when you find yourself at a crossroad and there are suddenly three different church towers on the horizon. Then you either have to dig out the map or, you live dangerously and just pick one. Surprisingly this time, I have managed to pick the correct one and after a short break at an abandoned church I finally manage to stumble out on a road. And right as I am about to take a step onto the road I notice movement on my left. I pause in the middle of my step and turn to look and there, there is a chicken in practically identical pose staring back at me.
Five kilometers, most of which was uphill, later, I finally arrived at my planned stop at a lookout tower and a chapel. And because the universe loves me, not only is the entire top of the hill covered in fog, but as a bonus the entire place is blocked off by several layers of "no entry" tape. Not that those tapes would stop anything, but those 6+ cameras around the place and clothing drying off on a line near the chapel, which either belonged to the caretaker or squatter (hard to tell honestly) were a bit more effective in turning me away. So I ended up climbing through some bushes and balanced on a steep incline to get at least some pictures of the place.
I continue on my way through the ruins of st. Linhart, a preserve full of deer (given my luck, I am surprised that I've actually seen some), a preserve full of wild boars (given my luck, I am not surprised that haven't seen any) and further and further down the path with some nice views of Karlovy Vary, to the Diana lookout tower. With a smile I took one look at the crowd of tourists waiting for the elevator and with the thought that I am not a coward enough to get up on the lift, I started to hike up the 150 steps it takes to get to the top. After about 100 of those, my left knee decided that I should have been a coward and should have gone on the elevator and that it's going to let me know how unhappy it is with my decisions (which I can feel even now long after I am back home).
Time to continue through more lookouts all the way down to the outskirts of Russia... no sorry I mean all the way down to Karlovy Vary. And while finding a free bench and resting on the colonnade I am suddenly wondering how far I would fall if I started drying my socks right there next to a restaurant full of tourists.
With the knowledge that I am not that desperate (yet), it's time for the final walk around Karlovy Vary and then I am off for the train station. At 5:15 pm I enter the station and take a look at the info board. And there at the top of the board is a train to my town leaving... at 5:15 pm. Damn it. So with 31 kilometers in my legs I am sprinting towards the platform through the station that is currently under construction. My hurting left knee nor my right foot with a slightly collapsing arch do not dare to protest my decisions. Not with knowledge that taking the next train would mean a two hour long wait. But both knees definitely paid me back the following morning when I spent 10 minutes considering how exactly am I going to climb down off the bunk bed.
For my last trip I planned 18 kilometers and ended up with 34. So this time I planned 32 from the start and the final number was one kilometer short of that. Fact that I managed only two thirds of my plan (because A) my knee hurt quite a lot and B) the train connection was not ideal and if I continued, I would end up sleeping on a bench) is completely negligible.